Wogastisburg – poloha Sámovy říše

Střední Evropa v raném středověku nebyla tak klidné prostředí jako jí známe dnes. V období dnes známém jako stěhování národů do oblasti dnešní České republiky, respektive Čech, přicházejí slovanské kmeny původem z oblasti mezi Vislou, Bugem, Pripjatí a Dněprem. Ti procházeli dále na západ, než zřejmě narazili na zbytky germánskho osídlení. Slované sice byli zejména zemědělci, to ale neznamená, že by vlastnili jim tak často zejména v 19. století připisovanou holubičí povahu.

To už ale na západě, v oblasti dnešní Francie a Německa, existovalo od 5. století germánské království Franků. To své državy nejvíce rozšířilo během vlády Merovejce Chlodvíka I. (482 – 511). Říši se ale nepodařilo udržet v celku a po smrti jeho syna Chlotara I. se rozpadla, spíše rozdělila na 3 části – na severovýchodě Austrasie, na severozápadě Neustrie a na jihovýchodě Burgundsko. Sjednocení nastalo až roku 613 díky Chlotarovi II. Ovšem prvním skutečným vládcem sjednocené Franské říše se stal až jeho syn Dagobert, tolik pro nás známý král.

Sámova říše, repsektive samotný Sámo, nemusel řešit pouze vztahy s jeho ,,domovskou“ Franskou říší. Byl zde i Avarský kaganát. Podle Fredegarovi kroniky v podstatě důvod, proč se stal Sámo vůdcem a vznikla tak i jeho ,,říše“. Avaři byli kočovníci, významný kmenový svaz turecko-nomádských. Podle byzantského kronikáře Thofylakta Simokatty Avaři pocházejí z kmenů War a Chun sídlících mezi Volhou a Dunajem. V Evropě pronikly do oblasti Panonie, kde ale sousedili se Slovanskými kmeny. Toto soužití v první polovině 7. století opět zachycuje Fredegar ve své kronice dnes známými slovy o Slovanech, jenž sloužili v Hunských (Avarských) armádách jako takový předvoj. Hunové naopak zase přicházeli za Slovany a brali si jejich manželky a dcery do svých postelí. Podle Dušana Třeštíka je ale tento popis situace celkem přehnaný. Ve skutečnosti prý trpěli útlakem spíše Slované žijící právě v oblasti Panonie. Ale právě ti, jak dodává, byli Avary považovány za lidi, jichž není škoda. Možná právě pro násilí na panonských slovanech vznikla migrace těchto obyvatel do severnějších oblastí. Vznikl tak konflikt mezi Slovany a Avary.

Jak přesně se franský kupec Sámo, pocházející z kraje senonského, dostal ke konfliktu bohužel nevíme. Existuje teorie, kterou nastiňuje Magdalena Beranová v knize Slované, že Samo byl kupcem skrze zbraně. A tak mohl dodat kvalitní franské zbraně k válce proti Avarům. Sámo se osvědčil a na dalších 35 let se stal vůdcem (a zde je opět čerpáno z Beranové) kmenového svazu, jakých prý slované vytvořili několik (nezávisle na sobě). Dušan Třeštík naopak staví Sáma do role jakéhosi vyslance Dagoberta, jenže potřeboval zajistit potřebné informace pro tažení proti Avarům. To by ale, jak dodává, muselo znamenat, že Slované už měli před Sámem nějaký svůj svaz, se kterým by mohl vyslanec, diplomat, jednat. Na druhou stranu – proč by si potom tito Slované zvolil Sáma za ,,krále“, když už měli svého vůdce?

Každopádně volba Sáma proti Avarské agresi měla vytvořit jakýsi kompromis mezi zúčastněnými kmeny a knížaty. Ve chvíly, kdy byl Avarský tlak potlačen, zavládl zřejmě tměř desetiletý klid zbraní. Každopádně o tomto období hlavní zdroj informací i Sámově říši, Fredegarova kronika, mlčí. Pokračuje až rokem 631 – 632, kdy Slované (Venédové) zavraždili a o majetek oloupili kupce Franků ve velikém počtu. Dagoberta to samozřejmě rozlítilo, vyslal tak Sicharia, vyslance, diplomata, aby zajistil spravedlivou nápravu za kupce. Sicharius si bohužel nevedl moc dobře. Nejdříve ho Sámo nechtěl ani přijmout, poté se však přestrojil do Slovanského oděvu a se svými lidmi se nakonec před Sáma dostal. Zde se však dopustil obrovské chyby, když začal mluvit ne tak, jak mu bylo uloženo, ale jak se mu zachtělo. Podle Fredegara používal slova nespravedlivá. Mluvil o podřízenosti Sámova celku pod ,,říši“. Když ho Sámo začal ujišťovat o v podstatě svrchovanosti říše nad tou Sámovou, Sicharius měl prohlásil notoricky známou větu: ,,Není možné, aby křesťané a sluhvé boží mohli uzavírati přátelství se psy“. Na to měl Sámo odpovědět: ,,Jestliže vy jste sluhové boží a my psi boží, zatímco vy neustále proti Bohu jednáte, my jsme si vzali dovolení zuby vás roztrhati.“ Sicharius byl vyhnán. Tato pasáž je velmi zpracována na tehdejší dobu velmi podrobně, vedly se proto spory o to, zda-li Sicharius tuto část kronikářovi přímo nediktoval. Ohledně časového odstupu vyjadřuje Michal Lutovský v knize Sámova říše podezření, zda tuto část autorovi kroniky nediktovali lidé, kteří o celé situaci mnoho věděli – tedy kupci. Ať tak nebo tak, Fredegar tuto pasáž neopisoval ze staršího pramene a sestavoval ji na základě očitých či zprostředkovaných svědectví.

Vypukla tedy válka. Již z dřívějších konfliktů je celkem známá taktika Franského vojska. V podstatě šlo o rozdělení vojska na tři části, které postupovali samostatně. Ovšem před bitvou se všechny tři části setkali a vznikla tak obrovská vojenská síla. V této válce k tomuto spojení a vybojování rozhodující bitvy nedošlo. První, Langobardský, proud i druhý, Alamanský, proud dosáhli dílčích úspěchů. Avšak rozhodující proud, ten třetí – Austrasijský – byl zastaven u Sámovy pohraniční pevnosti Wogastisburg. Došlo ke třídenní bitvě, kterou franské vojsko prohrálo a dalo se na ústup. Ve Fredegarově kronice tato bitva velký prostor nezískala. Je zde čistě rámcově popsaná v jedné větě:

Avšak Austrasijci oblehnou pevnost Wogastisburg kde zůstal největší oddíl statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojují; je tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útok zanechají tam všechny stany i věci, které s sebou měli, a navrátí se do svých sídel.

 Ty zmiňované tři dny si samozřejmě nemůžem představit jako třídenní boje ale spíše jako tři dny různých útoků a nakonec zřejmě i protiútokem obránců, protože se na Wogastisburgu neskrývali pouze obránci, ale zřejmě i nějaká záloha v podobě útočných jednotek, zejména jezdců. Dušan Třeštík naopak uvádí, že byl hrad tři dny obléhán a poslední den proběhl generální útok. Slované zřejmě mohli využít únavy útočníků a přejít rychle do protiútoku.

Wogastisburg samotný měl být dobře opevněný komplex. Což samozřejmě musel, neboť měl dloužit jako hraniční pevnost. Mohl se, podle Michala Lutovského, spíše podobat nám známým opevněním v Klučově či Doubravčicích na Českobrodsku. Ti byli postaveny na vybraném místě, kromě valů a palisád měli přístup ztrpčovat i přírodní podmínky v podobě srázů či vodních cest. Nad úrovní terénu se vyvyšoval sypaný val, dřevěná hradba s rošty či roubenými komorami vyplněnými hlínou. Například val v Doubravčicích byl široký kolem patnácti a vysoký přes 3 metry. Podobných hradeb se samozřejmě mohlo nacházet i více za sebou.

Výsledkem války bylo převzetí iniciativy Slovanů, což souvisí s jejími vpády do nedalekého Durynska, které přinutili Dagoberta odpustit daně Sasům, kteří naopak měli bránit hranici. Mimo jiné se podle Michala Lutvského změnil i vztah mezi Franky křesťany a Slovany pohany. Dagobert měl začít po bitvě jednat přímo se Sámem o podmínkách míru, dokonce mu nabízel i svou dceru. Sámo, pohan měl sice již několik manželek (podle Fredegara 12), ale Dagobert, křesťan, měl tři. Tedy nějaké větší námitky nemohl mít ani jeden.

Abychom se ale dostali k nějakému vytyčení polohy Sámovy říše, nebo spíše Sámova kmenovému svazu, musíme nejdříve určit, alespoň přibližně, kde bylo její centrum. Zatímco archeologové se stále častěji přiklánějí k Moravě, kde bezprostředně sousedili s Avary, kvůli kterým vlastně tento svaz vznikl. Wogastisburg byl ale s nějvětší pravděpodobností v Čechách, mohl tedy sloužit jako pohraniční pevnost. Podle Beranové Sámova říše zaujímala dosti velké prostranství i když přesný rozsah vymezit nelze. Dočasně se k Sámově říši připojili i lužickosrbský vévoda Dervan se svou zemí, která byla tehdy již delší dobu poddána franky. Jisté dále je, že se tento svaz po smrti Sáma, kolem roku 660, rozpadl. Dušan Třeštík udává, že to mohlo být jednak státotvornostní nestálostí Slovanských kmenů ale také, a to hlavně, že tento svaz splnil svůj účel a každý si, jak se říká, mohl jít nyní po svém. Pro zcela přesné vymezení rozlohy Sámovy říše, jak již bylo řečeno, nejsou spolehlivé údaje. To způsobuje, že i dnes je říše spojována s oblastmi až v dalekém Jadranu či Baltu. Jelikož se Durynsko přidalo ke svazu, znamená to, že musela ležet v jeho okolí. Zatímco Fredegarova kronika předpokládá polohu říše na severu poblíž Durynska, druhý významný, podle Lutovského ale ne zcela důvěryhodný zdroj, Obrácení Bavorů a Korutanců na víru“ uvádí polohu v Korutanech. To ale Lutovský vylučuje, zejména kvůli nadvládě Langobardů v této zemi a proto nepředpokládá nějaký odboj proti Avarům. Díky připojení se Dervanova knížectví k Sámovi můžeme mluvit o celkem bezpečně vymezených hranicích na severozápadě. Díky archeologickým nálezům můžeme také dobře lokalizovat hranice s Bavorskem, stejně tak můžeme zřejmě počítat k Sámově svazu též Korutansko a nakonec díky zachovalým avarským hrobům můžeme vymezit i hranici s avary. Centrum říše však můžeme celkem bezpečně umístit na Moravu, konkrétně do okolí přímo řeky Moravy, neboť je tato oblast úrodná a prochází zde obchodní stezka vedoucí k Moravské bráně. Samozřejmě neexistovala žádná pevná hranice, proto nálezy připisované avarům můžeme klidně najít i celkem hluboko na území říše, a naopak. Zajímavé je také postavení Čech. Nebyly zřejmě tak zanedbávané, jak se často tvrdilo. Už jenom proto, že se na starých hradištích se našly ostruhy, které patřily jistě privelegované jízdě. Co se ještě týče území, můžeme si ji zřejmě představit jako jakýsi vějít formálně závislých malých knížectví a na rozhraní obou mocenských sfér – Sámovy říše a franského království.

Odkud se dají čerpat informace?

Zřejmě nejznámější a zřejmě nejpůvodnější pramen je kronika tzv. Fredegara. Takto ale autora označil až humanista J. J. Scalinger na konci 16. století. Zápis o Sámovi byl napsán až po událostech, někdy kolem roku 660. Tato kronika sestává ze dvou částí, první je věnována zkoumání starších ronikářských děl, zatímco druhá se věnuje přímo dějinami franské říše v letech 584 – 642/3. Jestli byl autor pouze jeden nebo jich bylo víc se neví. Většina badatelů se shoduje, že čtvrtá kniha, obsahující právě zápisky o Sámově říši, pochází z Burgundska, z kláštera St. Jean de Losne. Je třeba dodat, že tato kronika přináší nejvíce informací.

Dalšími prameny jsou profransky zaměřené dílo Činy krále Franků Dagoberta I., kde je bitva u Wogastisburgu vylíčena velmi jednoduše: Král věru onu zemi zpustošil a vrátil se do svého království.

Poněkud sdílnější je spis Obrácení Bavorů a Korutanců na víru. Dílo má být určeno pro solnohradského arcibiskupa Adalwina a mělo zejména zdůraznit nárok tohoto arcibiskupa na Panonii, kde měl v 9. století stále větší slovo Metoděj. V podstatě Fradegara zkrátil a velmi zjednodušil (jakýsi Slovan Sámo, poslal své vojsko...).

Literatura:

LUTOVSKÝ, Michal a Naďa PROFANOVÁ. Sámova říše. 1. vydání. Praha: Academia, 1995. ISBN 80 - 200 - 0420 - 3

TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední evropa v letech 791 - 871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978 - 80 - 7422 - 049 - 4

BERANOVÁ, Magdalena. Slované. Praha: Libri, 2000. ISBN 80 - 7277 - 022 - 5

POLIŠENSKÝ, Josef. KOLEKTIV AUTORŮ. Minulost našeho státu v dokumentech. Praha: Svoboda, 1971. ISBN 25 - 067 - 71