Švédové před Prahou
Stalo se možná už jakousi tradicí, že pro většinu Čechů končí Třicetiletá válka popravou 27 českých povstalců. Jenže válka pokračovala a přinášela stále více obětí – ať už těch ve vojenské službě, ale také civilistů, kteří přicházeli o své majetky, rodiny, životy. Stejně tak když se podíváme na mapy bojů a tažení, nevypadají Čechy jako ideální místo pro poklidný život. Tento článek bych rád vztahoval k události, která se často přechází pouhou zmínkou o ní. Jaké však mělo srpnové a záříjové obléhání Prahy roku 1648 důsledky pro další vývoj války, zejména po jejím konci v podobě Vestfálského míru?
Poslední desetiletí
Smrtí dvou velikánů evropského konfliktu první poloviny 17. století Albrechta z Valdštejna a švédského krále Gustava II. Adolfa, jakoby začínala nová etapa. První polovina konfliktu patřila těmto dvou mužům, avšak druhá již patřila lidem, jako byl francouzský kardinál Richelieu či švédští generálové Bannér a Königsmark. Z důvodu všeobecného vyčerpání z války, stejně tak ale nastala křehká rovnováha sil na bojišti. Horkým místem však stále zůstávalo Slezsko, které pro Švédskou stranu představovalo veliký strategický význam, řekněme jako startovací plocha pro případný útok proti Rakousku. Zajímavé je, že s množstvím problémů s vojsky, dezercí, v neposlední řadě odstupem Nizozemska z konfliktu, rostla také nechuť k řešení otázky českých emigrantů. Do krizí se však dostávalo také kdysi velmi obávané Španělsko, jenž trpělo zejména vnitřními problémy. K tomu samozřejmě musíme také přičíst morové rány, ,,vojenské nemoci“ a všeobecnou nechuť k bojům.
Již 8. března 1648 vznikla ve Vestfálských městech dohoda o navrácení náboženských poměrů v říši k 1. lednu 1624 – tedy po české emigranty velmi nepříjemná zpráva. K samotnému podepsání mírové smlouvy došlo až 24. října téhož roku v Münsteru a Osnabrücku. Avšak i během těchto jednání probíhal boj o lepší vyjednávací pozice. Tyto boje probíhaly na území Čech, konkrétně vstupem generála Königsmarka v Praze.
Praha a fortifikace
V počátečních fázích konfliktu nebyla Praha pro moderní boje připravena. Hradby byli 1,5 metrů silné, zdi s cimbuřím, tu a tam strážní vížka a brány. Právě brány sehrály při obraně Prahy roku 1648 velkou roli. Bojovalo se o bránu Koňskou (na místě dnešního Národního muzea), Horskou (v Hybernské ulici, směrem na Kutnou Horu), Staroměstskou, Špitálská (v Petrské ulici) a Svinskou bránu. Na některých místech bylo zdivo velmi chatrné a tak se spíše předpokládal účinek příkopu, jenž celé hradby obíhal. Otázka kdo za to může je nasnadě. Václav Líva ve své publikaci Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze označuje za vyníky především střelce, jenž nevybíravým způsobem používali zdi jako základ pro stavbu svých obydlí. Ti ale také řídili podle povolení krále Václava IV., jenž umožňoval střelcům budovat si u zdí své příbytky. Také se Václav Líva zmiňuje o měšťanech, kteří si kus hradby odstranili pro pohodlnější průchod dovnitř a ven města. Význam Prahy jako pevnosti pozvedl kníže Lichtenštejn, jenž nechal roku 1623 tyto branky zazdít a celkově hradby zrenovovat. Stav ale nebyl vyhovující ani o několik let později. Pouze občasná ohrožení, jenž byla vždy zažehnána, utvrzovala měšťany v názoru, že vytváření nových hradech je vedlejší činnost. Roku 1642 děkan vyšehradské kapituly Václav Plocar z Růžové upozornil na nechráněný vstup do města pod Vyšehradem. To odstartovalo snahu o generální rekonstrukci městského opevnění, avšak peníze se sháněli těžko. Všechny sněmy musely povolovat velké částky, vybrané na nápojové dani, na opravu pražský, ale i chebských hradeb. K pracem pro nedostatek řemeslníků byli přiváděni například i trestanci nebo chudina.
Samotné hradby jsou k ničemu bez oobranných jednotek. Již od roku 1645 pobývala v Praze stálá posádka hrabětě Maxmiliána z Valdštejna. Kromě tohoto jediného pluku bylo v pohotově také šest kompanií po 200 mužích, plus jakási měšťanská domobrana. V srpnu roku 1648 byly narychlo sestaveny 2 svobodné prapory, jeden ze Starého, druhý z Nového města pražského. Celkově tedy Prahu bránilo 21 praporců – 11 na Starém městě, na Novém městě 10. K dispozici byl také jistý počet jízdy, která ale sloužila spíše ke komunikačnímu účelu.
Tažení na Prahu
V posledních letech třicetileté války měla švédská strana v držení část Čech (Frýdlant, Grabštejn, severní Polabí, severozápadní Čechy) a severní a střední Moravu. Zřejmě nebyl až takový problém v dosahu Prahy, ale problémem byl poměrně volný přístup švédských vojsk k Vídni. Při pochodu švédsko-francouzských vojsk ze Švábska do Bavor se generál Königsmark vydal se svým vojskem do Horní Falce, odkud už měl otevřenou cestu do Čech. Ještě před tím se ale spojil s vojsky Wittenbergovými a část vojska (2500 mužů = 1000 rejtarů, 1000 dragounů a 500 pěších). Zkrze Cheb, Karlovy Vary a Sokolov směřovaly vojska k městu Chomutovu, kde došlo ke spojení vojsk směřujících ze Saska. K pochodu na Prahu již nemohlo nic bránit.
Hrubý náčrt přepadení Prahy, s rozdáním pukázek na pražské domy, měl proběhnout již za pochodu, konkrétně u Dobrovíze, kde se přední vojska načas usadila. Každý, kdo by měl u sebe zbraň měl být spacifikován, rozpoznávacím znamením měla být zelená ratolest, připevněná na klobouku, či jiné přikrývce hlavy. Noční útok zahájila vojska, nacházející se o půlnoci v okolí břevnovského kláštera. Zde se objevuje poněkud rozporuplná osobnost Ernsta von Ottenwaldena (Ottowalského). Právě on, švédy najatý znalec Prahy, měl otevřít Strahovskou bránu a zajistit tak cestu k uchopení města. Až na dva mrtvé švédské vojáky byla brána dobyta bez problémů – strážní samozřejmě pobyti. Malá Strana byla obsazena již kolem třetí hodiny raní, kdy Ottowalským vedení vojáci obsadili Mosteckou věž. Samotný přepad si vyžádal na 200 mrtvých. A jelikož si smrt nevybírá, tak byl, kromě jiných, zabit kulí do ramene nejvyšší zemský sudí Frantuišek Matyáš hrabě ze Šternberka. Naproti tomu měli švédové pouze několik raněných.
Nastalo divoké rabování. Zde se nachází prostor pro zřejmě nejznámější krádež, a to vyloupení tzv. Rudolfinských sbírek. Ačkoliv z nich již bylo bráno při mustrování ,,českého vojska“ během období tzv. České války, na Švédy toho zde zbylo dost a dost. Do dnes je zmiňován například Codex gigas. Kromě umění byl zabírán například i střelný prach, kule, doutnáky, olovo, děla.
Střelba z mušket upozornila zbytek pražských měst, že se něco děje. Nejdříve byla zřejmě zalarmována obrana ve Starém Městě, zřejmě díky primátorovi Turkovi. Praha byla nyní zcela závislá na vlastních silách, neboť nejbližší vojsko polního maršála Jana Kryštofa hraběte z Puchheimu leželo v okolí Kouřimi.
Obléhání měst pražských
V noci 26. července se švédské oddíly nedostaly do Starého Města zřejmě jenom díky nedostatku infanterie. Postup také zbrzdily narychlo svolané jednotky, stejně tak jako na protilehlé straně kamenného mostu ozbrojení studenti. 27. července se ozvaly první salvy švédských děl směřující na Staré Město, proti kterým se ozývalo pouze malé dělo umístěné na věži křížovnického špitálu. Služby, snad i dobrovolně, prováděli pražští Židé, jejichž část města byla také v plamenech. Do bojů o Prahu se Vyšehrad zapojil až 29. července, když jeho posádka zabránila přebrození švédské kavalérie u Podola a chtělo vpadnout obráncům do zad.
31. července už přicházejí hlavní síly Wittenbergovi. Jeho artilerie 2. srpna zaujala pozici na Šibeničním vrchu a měla tak dobrý výhled na městské hradby, proti kterým okamžitě zahájila palbu, zejména směřovanou na Horskou bránu. Do bojů ale byly zapojeny i ostrovy. Na Střeleckém ostrově byla zakopána část obranných vojsk a mohla tak znepříjemňovat život švédským silám na Malé Straně. Mezi tím vyrostly na obou stranách mostu barikády. Vrchní velitel obrany, hrabě Collorado, nechal posilnit všechny problematické úseky – tedy ostřelovanou Horskou bránu, most a částečně podpořil také posádku Střeleckého ostrova, na kterou již nyní mířila dvě děla. Větším problémem byl ale narychlo zbudovaný most v Libni, přes který došla podpora k Šibeničnímu vrchu, od kterého byla plánována steč. Děla, která byla právě přivezena pocházela ze zbrojnice na Pražském hradě a vzrostl tak počet palebné síly na 42 kusů. Ani na jednom místě hradeb nevznikl ale takový prostor, kterým by šlo proniknout do města – steč se tady odložila. Wittenberg začal ustupovat, ale z Malé Strany jeho ústup kryla další ostrá kanonáda. Wittenberg ustoupil až na Zbraslav, kde chtěl zabránit případné pomoci obleženému městu.
Celkově se dá mluvit o úspěchu obležených. Těm ale zřejmě stouplo částečné vítězství do hlav natolik, že psali císaři listy plné slov o nové generaci Čechů, jenž jen Vídni a Římu jsou věrni. Toto přesvědčení možná podpořila ještě velká voda, která během první čtvrtiny měsíce srpna zbořila improvizovaný most v Libni. Horké hlavy zřejmě zchladilo další Königsmarkovo ostřelování Starého Města, především Mostecké věže. Další pohyb švédských vojsk ale nepřišel. To se naopak začalo usazovat na Petříně, kde postupně obnovovalo staré hradby.
Jako náhradu za neúspěšné obléhání Nového Města, zaútočil Wittenberg na město Tábor, které vyplenil a vojensky se tak zahojil. To ale pro císaře znamenalo daleko více než obléhání Prahy, neboť tím byla naznačena možnost postupu vojsk na Vídeň. Mezi tím Praha obnovovala své ne moc poškozené hradby. K vážnějšímu konfliktu došlo 28. září, kdy byla bombardována Zdarazská vodárna, palba zamířila i na mosteckou věž.
Začátkem října se ku Praze blížil synovec ,,našeho zimního krále Fridricha Falckého“ ale i švédského krále Gustava Adolfa, mladý falckrabě Karel Gustav. V neděli 4. října již nechal vykonat přehlídku jezdectva Königsmarkova a Wittenbergova. Poté zde přenocoval. Druhý den se podle jeho rozkazů začaly přes obnovený libeňský most přesouvat jednotky před novoměstské hradby. Před Horskou branou mezitím vyrostl ravelin, který měl postup znepříjemnit. Ještě ten den byla zahájena stavba přibližovacích příkopů. Wittenberg dostal rozkaz zaútočit na Koňskou bránu, generál a říšský rada Magnus Gabriel de la Gardie měl zaútočit na Horskou bránu a generál Königsmark měl zaútočit na hradbu mezi těmito branami. To se sem již ale seběhla část studentů.
Útok nastal 10. října, kdy četnost palby z děl byla tak veliká, že se obránci museli stáhnout z věží. Švédské vojsko se ale jen s těžkými ztrátami prodíralo zákopy k hradbám. Na mostě houstla střelba. Nejvyššímu nasazení došlo 13. října. Mezi koňskou a Horskou branou se vytvořil dostatečný otvor k průniku. Vojsko však čekalo na proražení samotné Horské brány. Té se nakonec švédové na téměř celé 4 hodiny zmocnili. Vyhnáni byli nakonec za cenu celkové ztráty věže, když bylo její přízemí naplněno slámou a střelným prachem. Výbuch donutil zbylé švédy přemístit se na ravelin, který však také neudrželi. Jakési intermezzo přišlo mezi dny 14. až 16. října, kdy probíhalo jednání o kapitulaci, jenž ale nedopadlo, jak švédský falckrabě čekal. Pražené zkrátka kapitulaci nepřijali. Během tohoto času ani jedna strana nelenila. Švédské vojsko dále hloubilo přibližovací zákopy, vytvářela tunely pro miny. Obležení pražané naopak připravovali linie zákopů.
Nové potyčky proběhly 23. října před Horskou branou, obránci ale zvítězili. 25. října – v den podpisu Vestfálského míru – došlo ke krvavé potyčce mezi Horskou branou a nově vytvořeným valem v jezuitských zahradách. Ač všech 16 praporců švédské armády zaútočilo velmi energeticky, nedostali se dále, než do posledního zákopu. Do města samotného měli cestu zatarasenou. Zde sehrála obrovskou roli sýpka u Horské brány, kterou drželo několik studentů a v zákopech pod ní byla řadová pěchota a opěšalí dragouni gallasovského regimentu. Údajně zde mělo zemřít na 800 švédských vojáků.
U Koňské brány a na kameném mostě byl švédský útok proti tomuto ,,šturmu“ nepatrný. Ke všeobecné radosti pražanů přispěchal posel od hraběte Šlika, že se ku Praze blíží pomocná vojska. Přesto se ale 30. října objevila švédská vojska opět. Konkrétně oddíl čítající kolem 300 vojáků. Jediným výsledkem tohoto steče bylo předání nové žádosti ke kapitulaci města. Odpovězeno bylo opět záporně s dodáním, že se blíží pomocné sbory. To na švédskou armádu zřejmě zapůsobilo. Postupně se útočné vojsko stávalo spíše vojskem odcházejícím. Tento ústup byl zřejmě zapříčiněný zprávou o podepsání míru. 3. listopadu se celé švédské obléhací vojsko začalo přesouvat k Brandýsu nad Labem. Opět se ale ozval z Hradčan Königsmark osmnáctinásobným výstřelem z děl. V ten čase se ale před Prahou objevily pomocné oddíly v počtech 3000 pěšáků, 5000 jezdců a 10 děl. Colloredo vypravil na Malou Stranu posla se žádostí i příměří, které bylo Königsmarkem uznáno.
Samotné příměří bylo podepsáno 29. listopadu v dřevěném domku postaveném na mostě, přesně v poloviční vzdálenosti mezi švédskou a studentskou barikádou. Hlahol zvonů doplňoval zpěv Te Deum v chrámech po celé Praze. Jako připomínku pro toto vítězství byl roku 1650 vystaven Mariánský sloup, který na svém místě setrval až do roku 1918, kdy ho pražané strhli jako připomínku Habsburské nadvlády. Dá se ale s jistou rezervou říci, že se pražanům povedlo ubránit Prahu samotným. Neboť na barikádách a hradbách bojovali měšťané, studenti, Češi, Němci, křesťané i židé. Zkrátka obyvatelé Prahy.
Přesné počty padlých se jako vždy výrazně liší podle toho, jaká strana počty udává. Snad se dá mluvit o 3000 padlých na švédské straně (podle jeuitských soupisů) a na straně pražanů kolem dvou stovek mrtvých a kolem 80 raněných.
Autor: Lukáš Sláma
Použitá literatura:
Václav LÍVA, Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze 1648, Praha 1948.
Ivana ČORNEJOVÁ, Jiří KAŠE, Jiří MIKULEC, Vít VLNAS, Velké dějiny zemí Koruny České VIII. 1618 – 1683, Praha 2008.
2024 ©