Pevnost Doubravská hora

Dne osmého března 1478 získal Jan Ilburk z Vřesovic od českého krále Vladislava Jagelonského povolení na výstavbu hradu na hoře Doubravici.¹ Tento hrad měl potomku staré husitské rodiny poskytovat dostatečné přístřeší. Náleželo mu totiž hned několik vesnic a panství Teplice. Patřila mu i dnes neexistující vesnice Doubravice (Dauberwitz), která ležela na úpatí hory a podle níž se hrad jmenoval. Dřívější obývání není doloženo, zejména kvůli absenci kvalitního archeologického výzkumu. Nutno dodat, že objekt i okolí bylo v minulosti častým cílem tzv. divokých hledačů kovů. Zajímavostí pevnosti je fakt, že její fungování se odvíjí pouze při období Třicetileté války. Nové opevnění kolem pozdně gotického hradu vznikalo na počátku 17. století. Pevnost byla zbořena na konci 30. leté války a dobořena roku 1655. Od té doby do dnes slouží především k výletům místních i návětěvníků nedalekého lázeňského města Teplice. 

Hrad byl vystavěn poměrně moderní metodou, do které bylo zakomponováno i sedm věží válcového půdorysu zapuštěných do hradby. V nich nalézáme klíčové střílny připravené pro palné obranné zbraně, v době pozdní gotiky přicházejí v úvahu například hákovnice. Dnes tyto střílny nalézáme především u nejpevnější věže (tloušťka zdiva se pohybuje kolem metru) strážící vstup do objektu. Stojí na nejjižnější pozdně gotického objektu. V případě ohrožení mohla ze svých dvou pater pálit v 360°, později na ní byl jeden z těžkých kusů. Prostor brány je připomínán pouze touto věží. Prostor celého tehdejšího hradu je ohraničen příkopem. Ten tu byl podle Sedláčka od výstavby hradu, při přestavbě v 17. století byl pouze upraven pro potřeby nového opevnění.²

Začněme ale s exkurzí Doubravské hory (392 m.n.m) od úpatí. Před námi se tyčí zalesněný vrchol s mnoha přístupovými trasami (k tomu jedna betonová komunikace a jedna oficiální naučná stezka). Původní stezka měla jít od západu po jižním svahu k ostré zatáčce, od které se cesta točila ke vstupu. Již na úpatí nás přivítá kamenná branka, která ale jen vyznačovala vstup do obory, která zde byla již od počátku 16. století za vlastnictví Viléma z Vřesovic. Stoupáme po betonové komunikaci. Na místě již zmíněné ostré zatáčky zacházíme první dnes viditelnou palebnou pozici pro obránce. Jsou to tři asi 10 metrů dlouhé kamenné zdi, vysoké půl metru a rozmístěny nad sebou. Ty měly za účel pozdržet postupujícího nepřítele v choulostivé situaci s možností postupného vzdalování. Jsou vystaveny z lomového zdiva. Pro své výhodné postavení musela být tato překážka, doplněna systémem pohyblivých zátaras (např. španělským jezdcem či jen přírodní překážkou v podobě spadlého stromu), velmi účinná.

Pokud překonáme tuto překážku, dostáváme se již pod velký ravelin kosočtvercového půdorysu s obvodem přes 300 metrů. Jeho výběžky měly především krýt ustupující jednotky z předsunutých pozic. Po ravelinu pokračovala a pokračuje cesta k bráně tvrze. August sedláček na své mapce vyznačuje dvě vyvýšeniny, mezi kterými cesta vede. Vzhledem k pozdějším přestavbám se nedá toto tvrzení zcela potvrdit. Velmi tomuto vyobrazení ale nahrává vysoký násep po levé straně při postupu po ravelinu. Nutno dodat, že je tato vyvýšenina zpevněná lomovým zdivem.

Před námi se rozkládá pohled na vstupní bránu raně barokního opevnění. Tato brána je kryta především dvěma velkými bastiony. V pravo se nachází poměrně znehodnocený obdélnikovitý bastion, naproti němu se ale rozprostírá pětihraný bastion, kryjící celé předpolí brány. Opevnění předpolí bylo hlavním důvodem, proč byla pevnost tak tvrdým oříškem pro všechny postupující jednotky – ať už tedy saské, švédské nebo císařské.

Válečné operace se Teplicím a okolí v prvních deseti letech třicetiletého konfliktu vyhýbal. Až během Saské války mezi lety 1630 – 1635 sehrála svou první velkou roli. Majitel panství, Vilém Vchynský a před ním jeho strýc Radslav, nechal s blížím se konfliktem hrad modernizovat. Především Radslav Vchynský díky svým kontaktům v Holandsku získal několik zkušených stavitelů. Tito stavitelé se měli věnovat také přestavbě teplických městských hradeb.³ Bohužel roku 1626 pevnost vyhořela, ale již na konci roku 1631 je vtažena do bojové situace, kdy po prohrané bitvě u Breitenfeldu se císařská vojska stahují. V tu dobu je na Doubravské hoře 100 císařských vojáků, kteří dlouho odolávali náporu saských vojáků. Nakonec ale 27. prosince posádka kapitulovala. Mělo se jednat o vojáky z Valdštejnova regimentu pod velením poručíka Johanna de Sangue.⁴ Během saského vpádu 1631 – 1632 odtud měla zmizet těžká děla se jménem místního pána Viléma Vchynského po Labi do Saska. Další osud děl je neznámý.⁵ Podle pamětí krupského měšťana Michela Stüelera se ještě během obléhání Doubravské hory objevovaly v okolí Teplic ,,domácí“ vojenské jednotky. Tím je myšlen zaznamenaný průchod 550 mužů zemské hotovosti 7. prosince 1631 v 5:30 ráno a předešlé nakvartýrování 250 mužů též zemské hotovosti, která odešla směrem k Teplicím již 5. prosince.⁶ Jestli ale aktivně zasáhli do obléhání není nikterak jisté. Ihned po obsazení hradu byla vyčleněna skupina saských vojáků, která měla tvořit s pomocí několika místních stálou obranu.⁷ V samotném městě Teplicích byl přes zimu ubytován (kvartýrován) saský jízdní regiment a město, resp. měšťané, měli za úkol se o vojsko postarat.

Ničivými saskými vpády (například tím roku 1634) panství i Doubravská hora strádaly. Pražským mírem roku 1635 ale nic nekončilo. Osazení vrchu máme zdokumentované například z 24. III. 1639, kdy generállajtnant Gallas dal k zajištění pevnosti Nového Zámku u Teplic vložit 30 mušketýrů a přikázal, aby byli zásobováni teplickým panstvím. Poněvadž posádka koná službu v zájmu celého království, budiž nařízeno, aby byla vydržována krajskými hejtmany nebo komisaři⁸. Již v této době bylo jisté, že Doubravská hora je hlavní překážka pro všechna vojska, jako jedno z nejpevnějších míst před Prahou. Zajímavým důkazem je zpráva Pavla z Aldringenu (nového majitele panství, rod Aldringenů vlastnil Teplice již od roku 1634, kdy byl Vilém Vchynský zabit v Chebu) z roku 1641 po posledním výstupu pevnosti Doubravská hora: Když se schylovalo k poslednímu nepřátelskému vpádu, dodával posádce v Novém zámku u Teplic munici, proviant a jiné potřeby, a kdyby se byli vojáci zachovali podle své povinnosti a byli kladli nepříteli odpor, mohli tuto důležitou posici snadno udržet. Poněvadž se však lehkomyslně vzdali, bylo pak nutno místo dlouho a s velikou námahou dobývati zpět. Obléhající části Schlickova, Rubländova a Colloredova regimentu kvartýrovaly po celou tu dobu na teplickém panství, které na ně musilo vynaložit 11 000 zlatých, při čemž bylo poddaným, z nichž mnozí přišli o život, zakusit největších útrap. Z Nového zámku byly pisateli odňaty dva pol. kovové kusy a některé z eho dvorů a vesnic byly vypáleny. Po všech těchto nesnázích, při nichž se hraběti nedostalo nejmenší náhrady, byly nyní do jeho městečka Teplic vložena Myslíkova kompanie v síle 100 koní a oddíl 30 dragounů, při čemž také v Novém zámku je posádkou Gallovo mužstvo. Hrabě si trpce stěžuje na toto nespravedlivé kvartýrování, neboť okolních měst a panství, která ani zdaleka tolik netrpěla, bylo ušetřeno. Jelikož není s to vypočtené oddíly vydržovat, prosí za jejich odvolání a pukazuje na to, že jízda v Teplicích, otevřeném to místě, stojí docela bez užitku, ba ke škodě, neboť jezdci mohou odtud libovolně vyjíždět na silnice a páchati tam škody.⁹

Poslední jednotka 15 – 50-ti mužů odešla z hradu 19. července 1644. Město bylo zpustlé tak, že z 156 domů jen 22 obýváno.¹⁰ K tomu svým dílem přispěl i požár města 7. dubna 1644.¹¹ Místodržící si nepřáli další fungování tvrze, už beztak rozbořené, snad kvůli blízkosti dalšího vojska. Boření bylo úředně zahájeno po 27. červnu a nejdříve byly rozebrány tři bašty (bastiony), parkány a dvě hrubé věže (do který byla určena těžká děla). Zbyly jen sklepy a kasematy.¹² Jedna z nejmodernějších tvrzí již neměla být příčinou usazování vojsk v kraji. I tak se zde ale neustále setkáváme s vojsky. Zůstává otázka, nakolik obyvatelstvo rozeznávalo, kdo je vlastně nepřítel. Ať byla v kraji jedna nebo druhá armáda, místní přeživší se stejně museli skrývat v lesích a bát se už ani ne o majetek, ale o holý život. Bezmoc podtrhuje fakt, že několikrát za celé válečné období byly přízemní mrazíky i v létě – v květnu i polovině června.August SEDLÁČEK, s. 148. Michel Stüeler ale mluví o Židech, kteří pevnost rozebírali již 11. června. Švédské jednotky v kraji nyní měly možnost opevnění na hradě v Mostu, přesto Teplice zažívaly těžké kontribuce. Švédská armáda na Mostecku a Teplicku zůstala až do konce války.¹³

1Urkudenbuch Teplitz (ed. Müller), fol. 326.

2 August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl 14. Litoměřicko a Prácheňsko, Praha 1923, s. 143.

3Olga BEDNÁŘOVÁ, Teplický zámek ve světle konfiskačního inventáře z roku 1634, in.: Zprávy a studie Regionálního muzea v Teplicích, ed.: Radek SPÁLA, Teplice 2000, s. 107.

4Herman HALLWICH, Töplitz, Töplitz 1886, s. 336 – 337.

5Karel VILÍM, Když mlčely múzy, Teplice 2006, s. 62.

6Jan KILIÁN, Paměti krupského měšťana Michela Stüelera (1629 – 1649), Teplice 2013, s. 65.

7August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl 14. Litoměřicko a Prácheňsko, Praha 1923, s. 148.

8Regesta fondu militare, Prameny k dějinám třicetileté války (Ed. Václav LÍVA), díl VI. 1636 - 1639, Praha 1955, s. 237.

9Regesta fondu militare, Prameny k dějinám třicetileté války (Ed. Václav LÍVA), díl VII. 1640 - 1642, Praha 1956, s. 140.

10August SEDLÁČEK, Hrady, zámky a tvrze království Českého. Díl 14. Litoměřicko a Prácheňsko, Praha 1923, s. 148.

11Jan KILIÁN, Paměti krupského měšťana Michela Stüelera (1629 – 1649), Teplice 2013, s. 234. Vyhořel místní zlatník, snad Jan Kundrát.

12August SEDLÁČEK, s. 148. Michel Stüeler ale mluví o Židech, kteří pevnost rozebírali již 11. června.

13Herman HALLWICH, Töplitz, Töplitz 1886, s. 385. Podrobně se k problematice Mostu na konci Třicetileté války věnovala Eva Němečková v práci Město Most na sklonku třicetileté války a tamní válečné dozvuky.

(aktuální fotky opevnění na http://rocker007.rajce.idnes.cz/Doubravska_hora_11.1.2014/ (autorem všech fotografií jsem já, Lukáš Sláma)