Manýrismus a baroko v Čechách

Stejně jako raná renesance se objevovala souběžně s pozdní gotikou a omezovala se zejména na portály, okenní ostění a vzácně i podloubí, vyvírá na povrch světa manýrismus jako možný vývojový stupeň pozdní renesance. Jaroslav Herout ve svém slabikáři označil manýrismus jako spojovací článek mezi renesancí a barokem. Název slohu vznikl podle italského slova maniera, který lze zkrátka přeložit jako styl. Dlouhou dobu se o něm mluvilo jako o úpadkové renesanci, až ve 20. století byl manýrismus označen za svébytný styl. Zatímco pro renesančního umělce byl cíl zachytit jasný obraz přírodních jevů, pro manýristu byla reální podoba světa opomíjena. Velmi rostla záliba v esoterismu, magii a orientálních iracionalistických kultech. Střediskem manýrismu se stal po renesanční Florencii Řím. 

Pro manýrismus je typické, že ho není úplně dobře možné časově vytyčit. Nejčastěji se v našich končinách označuje jako kulturní styl přelomu 16. a 17. století. Úplně stejně jako renesance se manýrismus dostává na naše území z Itálie, kde se už z renesance stal obrovský vývozní artikl a vytváří se tak jednotný evropský umělecký prostor s podobným vkusem a módami. Do českých zemí přicházejí většinou umělci a řemeslníci ze severní Itálie, z oblasti jezera Como. Renesance, manýrismus a později baroko skutečně pohlcuje celou širokou společnost, dokonce částečně spojuje katolickou církev s tou protestantskou. Samozřejmě i v tomto ohledu se najde mnoho rozdílů. Ten největší je zřejmě v tom, že zatímco katolické renesanční a raně barokní stavby jsou až ,,přeplácané“ rúznými ozdůbkami, sgrafitami, štukovanými prvky, jsou ty protestantské poněkud střídmější. V tomto ohledu je zajímavé, že byly dokonce stanoveny zásady, jak má být katolický kostel správně vybaven. Podstatnou složkou mělo být využití divadelního principu, včetně světla, iluze nápodoby materiálů, dýmání kadidl, chrámové hudby a duchovní písně. Že si tato doba – a zejména katolická část společnosti – potrpěla na divadelní prvky, může být dokonce i příkladem poprava 27 odbojníků  ve smyslu, jakým se nad ní zamýšlí Howard Louthan ve svém díle Obrácení Čech na víru. Obrovské divadlo pro všechny obyvatele v podobě velkého dřevěného pódia u Staroměstské radnice, na něm obrovský kříž pod kterým se utínali hlavy odsouzených. O podbarvení celého divadla se postaralo mnoho bubeníků, tamborů, a několik set vojáků pěších i jízdních.

Po obrovském renesančním boomu v 16. století, kterému se jinak u nás říká Rudolfínská doba, se v důsledku úmrtí Rudolfa II. stěhuje dvůr zpět do Vídně. Tím opět klesá význam Prahy jako středu evropské politiky. Kulturní význam je přímo úměrný s významem ekonomickým, proto se z Prahy stěhuje pryč i nobilita, jenž dodávala lesk a slávu tomuto místo. A bez peněz z těchto lidí proudících se Praha, z ohledem na její rozsáhlost, stávala špinavým, téměř až provinčním městem. Pohybujeme se tedy někdy po roce 1611. Pryč se stěhují také umělci, původně zaměstnanci Rudolfa II. Ne však všichni. Příklad může být mědirytec a malíř Jiljí Sadeler, jenž po Bílé hoře se stal dokonce členem pražského malířského bratrstva. Smrt císaře Rudolfa pro něj znamenalo jenom to, že začal pracovat pro císaře nového. Tvořil dále portréty a že to byl skutečný, dnes bychom řekli soukromník, dokládají portréty Kryštofa Haranta z Polžic i Karla Bonaventury Buquoye. Manýristickou hvězdou první velikosti byl ale Adrian de Vries původem z Haagu. Proslavil se zejména sochařstvím a kovolijectvím (lití kovu – většinou bronzu – do formy, například z vosku). Účastnil se především na výzdobě Nového sálu, který měl sloužit císaři pro jeho sbírku soch. Jeho dílo můžeme vidět také na dvoře dánského krále Kristiána IV. nebo v paláci Albrechta z Valdštejna v Praze na Malé straně.

Zajímavý osud potkal také slavnou Rudolfínskou sbírku, kterou podle některých celou odvezla švédská armáda během obléhání Prahy v roce 1648. Sotva totiž Rudolf zemřel, nařídil jeho bratr a císař Matyáš část těchto sbírek převést do Vídně. Čeští stavové argumentovali tím, že tato sbírka byla pořízena z jejich peněz avšak roku 1619 se chtěli spolu s králem Bedřichem Falckým prodat a finance použít na povstání. Když k tomu přičteme již zmíněný rok 1648, nemůžeme se potom divit, že byla roku 1650 podle soupisu dvorní komory nalezen pouze jeden obraz a to Růžencová slavnost od Albrechta Dürera.

Architektura

To, že se po třicetileté válce, respektive po roce 1648 začalo v Evropě a v Čechách nevyjímaje může samozřejmě opětovný ekonomický růst zemí a zejména šlechtických rodů. U nás takovými rody byli zejména nově přistěhované. Mezi těmi tradičními můžeme hledat maximálně Valdštejny, kteří mají svůj původ až někde ve 12. století. Mezi ty nově příchozí, zejména německé, rody můžeme zařadit Mansfeldy, Clary-Aldringeny či rod vítěze z Bílé hory- Buquoye. Tyto válkou zbohatlé rody museli nějakým způsobem dokázat svou velikost a důstojnost. Stavba paláců v tom zřejmě nejzdobnějším stylu, co kdy svět poznal, byla od začátku, dnešními slovy, jasná volba.

Pro baroko byl manýrismus výchozím bodem, jenž se snažil o dokonalé napodobení slavných antických vzorů. Zdeněk Kudělka o dílech vzniklých mezi lety 1620 – 1650 vyjádřil jako o protobarokním manýrismu. Vyjádřil tak myšlenku o dualismu tohoto přechodného stylu, spojovacího článku mezi manýrismem a barokem.

Manýrismus vedl až k určitým návykům (manýrám) na úkor vlastní tvorby. Barok jako takový v architektuře nastupuje dvěma směry. První – klasicizující se velmi vzhlédl v antice a snaží se dodržovat její ráz, druhý – dynamizující je naopak plný pohybu, napětí, křivek atd. V Čechách se můžeme jako všude potkat s typickou osovostí baroka. V podstatě neváhá pro dosažení tohoto cíle otočit kostel o 180° a presbytariář tedy obrátit k západu jenom proto, aby se zachovala osovost náměstí. Často se můžeme také potkat u domů s dvěma portály, avšak pouze jeden vede do průjezdu. Typickou součástí každého barokního domu musí být bohatě zdobený štít. Na něm nesměly chybět zdobné prvky jako jsou koule, piniová šiška či křídlo se stlačenou závitnicí – volutou. Takové světové muzeum právě této výzdoby můžeme najít v Holašovicích v jižních Čechách, které jsou od roku 1998 památkou UNESCO. Avšak dá se říci, že s barokem, zejména vrcholným, se můžeme setkat ve většině vesniček v Čechách i na Moravě. Souvisí to samozřejmě s postupnou rekatolizací Čech (Moravy ani tak moc ne), jenže zde samozřejmě byla již od husitských dob, avšak plně propukla až v době ,,pobělohorské“.  Proto ve většině obcí můžeme najít barokní kapli, kostelík nebo boží muka při cestách.

Baroko během třicetileté války bylo ovlivněno náhlým snížením počtu obyvatel a tím i úbytek financí. Bylo tak velmi náročné vybudovat velkolepé paláce. Ačkoliv výjimka, která ale spíše potvrzovala pravidlo, se našla v Albrechtu z Valdštejna. Jeho Terra Fenix, tedy jeho frýdlantsko-jičínské panství, na němž se neválčilo a fungovalo tak jako jedna obrovská fabrika, mu dodávalo dostatek peněz aby dokázal financovat stotisícihlavou armádu, mohl půjčovat císaři ale také si mohl dovolit vystavit luxusní palác na Malé Straně v Praze. Mimo jiných pracoval pro Valdštejna italský matematik Giovanni Pieroni nebo také Andrea Spezza. Konkrétní autor paláce však znám není. Dalšími zadavateli byli zejména jezuité, kteří ve 40. letech 17. století zahajují stavební expanzi a jejich řádnovým architektem se stává Carlo Lurago. Je autorem například řádových kostelů v Kladsku nebo Hradci Králové. Vyznačují se jednolodím s bočními kaplemi, a poměrně nehlubokými kněžišti, případně i emporami. Typickým pro Luraga je jeo kostel v Chomutově.

Zřejmě ale největším architektem českého vrcholného baroka byl Kryštof Ignác Dietzenhofer, jenž vytvořil například zvonici a kopuli ke kostelu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, případně také kostel sv. Jana Křitele v Paštikách či vytvořil barokní nádvoří v klášteře v Broumově. 

Nemůžeme se ale dovnímat, že každý ze zadaných úkolů vytvářel právě ten či oný slavný výtvarník či architekt. Bylo zde i více spíše regionálních umělců. Osobně k baroknímu dílu nemusím chodit daleko, již u nás ve vsi na náměstí stojí kaple zasvěcená sv. Eustachovi (dříve přisuzovaná sv. Hubertovi) od architekta Karla Laglera, jenž je také autorem zahradního a plesového pavilonu v Teplicích. Dalším zajíímavým umělcem českého původu byl František Maxmilián Kaňka, kterému se poslední dobou stále častěji přisuzuje autorství vrcholné barokní přestavby zámku v Duchcově na teplicku. Zaručeným autorem je ale kostel sv. Jana Nepomuckého v Kutné hoře či palác Thun-Taxisů v Praze.

Barokní gotika

Pozoruhodná kapitola barokní architektury je barokní gotika. Objevuje se ve vrcholné fázi baroka první čtvrti 18. století. Tento styl se však nových staveb týká jen málokdy. Většinou se jedná pouze o přestavby gotických klášterů. Zřejmě nejvýznamějším umělcem se stal Jan Blažej Santini Aichl, jenž používal tvarů inspirovaný gotickým uměním, komponované však barokně. Mezi jeho díla patří mimo jiné Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Kladrubech nebo Poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Tyto dvě stavby jsou symbolické, neboť kult Panny Marie a kult Jana Nepomuckého  měl právě podpořit upevnění katolicismu v Čechách.

Sochařství

Sochařství se u nás dlouho drželo tradic manýrismu. To se celkem pevně drželo štukatérského umu daného umělce, jenž se zase držel spíše ornamentálního dekoru. Postupem času se začaly objevovat samozřejmě i figurální motivy. Nejčastěji z tohoto ranějšího období baroka či vrcholného manýrismu se objevují různé alegorie či mytologické náměty. Ovšem díky stavbě moderních rozsáhlých paláců musela pokročit i výzdoba. Sochařství se stalo nedílnou součástí nového stylu. Podobně to ale bylo také s gotickými chrámy atd. Výtvarná díla jsou srozumitelná pro každého. Běžný člověk přišel do kostela a viděl sochu jasně znázorňující například světce Jana Nepomuckého, či mohl shlédnout obraz o ukřižování Krista. A právě tyto doplňky vytvářejí celkový dojem i architektury. Svatostánek mohl být  velkolepý až ve chvíly, kdy v něm bylo výtvarné umění. A toto umění naopak získávalo smysl až na daném místě. V epoše baroka ale člověk může vnímat také dvě úrovně tohot umění. Může na sebe nechat působit jak celek – řekněme působení vnitřku kostela Svatých Janů v Brně – nebo také jednotlivá díla, jako může být zdobený oltář či obraz. Samostatnou kapitolou jsou morové sloupy, ke kterým se ještě dostaneme.

Takovou vrcholnou formu barokního sochařství zejména na Moravu přinesl opět i Itálie umělec jménem Baldassare Fontana. Jeho činnost vrcholí ve druhém desetiletí 18. století na Velehradě. Právě on dokázal harmonicky vyvážit barokní oltáře, ze kterých se postupem času vytvořilo vlastní umění. Domácí tradici sochařskou vytvořil v Olomouci Jan Sturmer. Ten zase produkoval barokní sloupy jako ten v Mohelnici nebo na náměstí ve Fulneku. Co si ale budeme říkat, mezi českou veřejností jsou všeobecně známá dvě jména – Matyáš Bernard Braun a Ferdinand Brokoff. Za jejich dílem opět nemusíme někam daleko. Opět se vracíme do barokní výzdoby duchcovského zámku.  Můžeme zde nalézt sochy čtyř ctností (Víra, Naděje, Mateřství a Trpělivost) od Brauna. Stavbu zdejšího bývalého hraběcího hospitalu ale i zámku doplňovaly i kamenné erby rodu Valdštejnů – majitelů zámku, či kamenné vázy a bohatě zdobený portál.  

Zajímavým podoborem sochařství je samozřejmě dřevořezba, jenž se objevuje zejména v ranějších dílech. Bylo dožadováno bohatého řezbářského ,,nábytku“ v kostelech. Díla předního řezbáře Kašpara Bechtelera můžeme vidět například ve strahovské knihovně nebo dveří katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Sem patří také výše zmíněné oltáře. Bohatě zdobené portálové sloupové oltáře s orámovaným výklenkem ohraničeným sloupkem  můžeme vidět ve Staré Boleslavi nebo v Týnském kostele. Dílny pracovaly také v jižních Čechách například v Českém Krumlově nebo v Jindřichově Hradci.

Místa, kde je nejvíce barokních soch na metr čtvereční je Karlův most se sochami Matyáše Bernarda Brauna (Vidění sv. Luitgardy apod.) nebo hospital Kuks a jeho slavná řada ctností a neřestí od stejného umělce. Nedaleko od této turisty hojně navštěvované je poněkud opomíjený Braunův betlém. Co se týče Karlova mostu a jeho výzdoby, mezi lety 1659 – 1714 zde bylo usazeno 28 soch. Téměř polovina z nich ale byla sponzorována jednotlivci, devět jich bylo zaplaceno náboženskými řády (dominikány, jezuity, premonstráty) a zbytek byl z jiných zdrojů

Morové sloupy

Jak jsem již předeslal, zajímavou formou umění byly morové sloupy. Dá se říct, že se zde snoubí zejména barokní architektura a sochařství. Baroko jako také mělo podle nařízení tridentského koncilu propagovat zejména katolickou víru. K této víře musí být nějací patroni. V českých zemích zavládl v 17. století kult sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie. To mělo přispět k postupné rekatolizaci nejen Čech ale i k upevnění katolické víry na Moravě, ikdyž ta nebyla reformními bouřemi nějak závažnějši dotčena, což byla práce zejména kardinála Ditrichštejna. Již zde bylo několikrát zmíněna ,,stavba“ barokní krajiny, do které morové sloupy zapadají více než cokoliv jiného. A opět k jednomu z nich nemusíme chodit daleko, protože Teplice mají od roku 1719 jeden takový. Konkrétně jde o sloup Nejsvětější trojice stojí na dnešním Zámeckém náměstí, naproti budově městského muzea. Mezi lety 1718 – 1719 jej na popud rodu Clary-Aldringenů zhotovil Matyáš Bernard Braun. Nachází se na něm sochy sv. Šebestiána, sv. Rocha, sv. Jana Křitele, sv. Pavla a sv. Karla Boromejského. Údajně byl vystaven jako poděkování temto světcům za odvrácení morové rány.