V záříovém čísle Dubského zpravodaje 2014 se objevil můj článek věnující se továrně na usně a řemeny ve Mstišově. Článek odkazoval na mou seminární práci na stejné téma. Poté, co jsem za tuto práci získal úspěšně zápočet z Českých moderních dějin, rozhodl jsem se o něj podělit se světem ale především se spoluobčany a kamarády z mé rodné obce/vesnice Mstišov. Následující článek je obsáhlejší, řádně citován a jeho autorem jsem já, Lukáš Sláma (to kdyby si ho náhodou chtěl někdo půjčit...). Doplním ho také o několik snímků, pocházejících z fondu SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf a synové, továrna na kůže a hnací řemeny Mstišov, 1852 – 1950. Je fér dle mého dané skutečnosti citovat, nejsme přeci na divokém západě ale o něco mírnějším severozápadě. :) 

 Úvodem

Nástup průmyslové revoluce se stejně jako v jiných obcích a městech projevil ve Mstišově zásadním rozšířením zástavby a růstu populace. V roce 1861 podle sčítání vzrostl počet domů na 71 a počet obyvatel na 599.[1] Jen o pár let později roku 1910 již zde žilo 2 566 obyvatel. Období 19. století byl Mstišov spojen s daleko větší obcí (dnes městem) Košťany. Mimo něj sem byly připojeny i Dolní Mlýny, Střelná a Pozorka. Až od roku 1873 se Mstišov stává samostatnou obcí.[2] Obyvatelstvo je především německé, zabývalo se již průmyslovou výrobou nebo těžbou. To souvisí s příchodem velkých podniků. O jednom takovém – Heinrich Rindskopf, továrna na usně a hnací řemeny – bude psáno později. Obecně známější je poté Fischmannova sklárna, mezi místními její název rozšířený jako ,,štanglovka“, kde se vyrábělo duté dekorační sklo. Dále tu byla továrna na porcelánové a skleněné zboží Marie Králové. Celkově je uváděno pět skláren.[3] Tento průmyslový ,,boom“ s sebou přináší též vznik nejrůznějších spolků. Existoval zde německý tělocvičný spolek (Detuschturnverein), jehož někteří členové padli v bojích první světové války a mají v místní kapli svou pamětní desku. Od roku 1876 vznikl spolek dobrovolných hasičů nebo roku 1893 Dělnická beseda jako sociálně demokratické vzdělávací sdružení.[4]

První světová válka zasáhla místní stejně jako v celé tehdejší monarchii. Odvedení vojáci odcházeli na shromaždiště 92. pěchotního regimentu (Marschregimentu). Bojovali pak především na východní a srbské frontě. Jak alespoň napovídá tzv. mstišovská deska padlých členů Deutschturnverein. Je zde uvedeno šest jmen, zejména německých. Poznáváme zde jak rozšířenou rodinu Loose, tak třeba již zmíněné příjmení Rudolf. Celkem ale ze Mstišova bylo odvedeno na 208 mužů a zemřelo 42, do zajetí se jich dostalo 12.[5]

V období před vypuknutím druhé světové války rostl počet členů nacistické strany NSDAP, a to jak německé národnosti tak i té české. Muži ze Mstišova samozřejmě byli též naverbováni do vojska (Wehrmachtu), průmysl ale musel fungovat dále a tak ztráty neměly větší vliv na fungování továren. Je na místě upozornit, že toto konkrétní období v oblasti není zcela dobře zpracováno do takové šíře, jakou by si jistě zasloužilo. Bez zajímavosti není počet válečných zajatců a civilních dělníků v místních podnicích. Na západním okraji obce se nacházel Arbeitslager Nr. 16, kterým prošlo celkem 1200 osob, průměrně zde bylo ubytováno 350. Největší podíl zajatců zde mělo Rusko a Ukrajina (57 %). Existoval od roku 1941 do 8. 5. 1945, tedy do konce války.[6] Po skončení tohoto konfliktu začalo postupné vylidňování obce. Jednak následky poválečného vypořádání s německými obyvateli, pak také nástup socialismu a růstu měst. Pokud tedy měl Mstišov na počátku století kolem 2 500 obyvatel, v jeho polovině 1865 a na konci (kolem roku 2000) asi 500 stálých usedlíků. Neustálé snižování obyvatel vedlo obec k připojení k městu Dubí[7], a tak od roku 1980 případný pisatel píše adresu jako Dubí 3 – Mstišov.

Archivní materiál[8]

Je téměř s podivem, že o velkých firmách v průmyslové oblasti severozápadních Čech vzniká tak málo odborných prací. I proto zůstává řada podniků zapomenutých a jejich sláva zůstává uzavřena v archivních institucích. Na dalších stranách předkládané práce budou především informace získané archivním výzkumem a tak je na místě představit nejdříve fond, ve kterém je firma Heinricha Rindskopfa umístěna. 

Celkem šest kartonů ukrývá především účetní materiál ze všech období trvání firmy, z čehož největší část je mezi lety 1918 – 1950 s tím, že nejvíce je pak materiálu v období mezi lety 1945 – 1950. Prim pak až do roku 1945 hraje jazyk německý. Ten se významně objevuje také v době první československé republiky. Jak už bylo řečeno, již při letmém pohledu na inventář nacházíme především statistiku, zprávy o hospodaření, bilance, výplatní listiny atp.[9] Část materiálů (jako např. pracovní deníky) byla po předání skartováno.

Důležitou součástí fondu, který dokáže historikovi přiblížit situaci v celé firmě (a podnicích obecně) je fotodokumentace pořízená buď samotnou firmou, nebo získaná od soukromého fotografa. V případě výše zmíněného fondu se jedná o firemní fotografie pořizované od počátku století až k zániku podniku v roce 1950.[10]

Vznik firmy a první léta

Prvním počinem majitele představované firmy bylo vyřízení povolení od okresního hejtmanství k provozování tříslového koželužství podané dne 18. 5. 1852.[11] Povolení bylo uděleno jako podle živnostenských, tak policejních předpisů a výrobě tedy nemělo stát nic v cestě. První léta byla asi velmi skromná na výrobu. Používala se nejprve totiž voda z vlastního pramene, až o sedm let později získala firma povolení od obce Mstišov využívat k praní kůží Mstišovský, neboli Sviní potok.[12]

Teprve ale až o dvacet let později přišla výraznější přestavba podniku. Technická revoluce dorazila v podobě parního stroje o 12. koňských silách sloužící k uvedení do pohybu mandl (nově pak válcovací stolici). Pořízen byl od firmy Ringhofer Smíchov. S touto přestavbou souvisel i komín (rozhodně jeden z prvních v obci) vlevo od strojovny. Ten pak měl splňovat podmínku vnitřní světlosti 26 palců a výšky 85 – 90 palců. Aby okolí nezahlcoval kouřením, případně sazemi, měla firma používat topení a provádět pak pravidelné parní a vodní údržby. Zajímavou podmínkou k výstavbě parního stroje bylo dodržování potřebné hladiny vody v potoce. Zkrátka si firma nesměla přivlastnit všechnu vodu ani v době sucha.[13]

Jak už bylo řečeno, z prvních padesáti let fungování této firmy v archivním fondu více dochovaných psaných památek nenajdeme. Fotofond firmy nás ale obohacuje o snímek pořízený při příležitosti oslavy padesátého výročí fungování koželužny. Datace nese letopočet 1902 a na obrázku pak vidíme přes třicet zaměstnanců, u některých podle vzhledu nelze čekat věk vyšší než patnáct let (foto viz příloha).

Zlatý věk firmy (?)

Své jméno měla firma nezměněné až do roku 1945, přestože ji vlastnil dávno někdo jiný. Od roku 1904 to byl Alfred Reithof, roku 1920 ji pak vlastnil jeho syn, Ing, Oskar Reithof s manželkou Elsou. V inventáři fondu se uvádí, že oba byli izraelité s německou národností.[14] V období druhé světové války proběhla firma stejně jako většina ostatních procesem arizace neboli konfiskací. Stalo se tak přitom až roku 1940 a arizátorem se stal Richard Latka, dřívější disponent firmy. Jeho jméno nese firma ještě několik let po válce.[15] Podle genealogických stránek Oskar Reithof válku přežil a zemřel až v roce 1948.[16] Alespoň z dochované fotografie působí tento pán sebejistým dojmem.

 Správa firmy vedená Oskarem Reithofem jistě nesla své ovoce. Konkrétně ve třicátých letech se pravidelný roční obrat pohyboval v řádech několika milionů. V roce 1931 to bylo přes půl čtvrtého milionu korun československých.[17] Na hranici třech milionů korun se firma pohybovala až do osudného roku 1938.[18] Počet třiceti pracovníků se zvýšil jen málokdy. Největší skok zaznamenala firma během válečných let, kdy průměrný počet zaměstnanců nepřesáhne dvě desítky. Týdně měl takový zaměstnanec až do čtyřicátých let do 190 korun Československých. Během válečných let se plat zvýšil na až 270 korun, po válce roku 1946 měl pracovník průměrně 500 korun. To měla továrna obrat přes 5 milionů korun.[19] Jak firma investovala do své modernizace, přibývalo samozřejmě zaměstnanců. Do přelomu století se počet zaměstnanců pohyboval kolem prvních dvou desítek. Začátkem 20. století vzrostl počet na 42, v roce 1923 až na celou padesátku zaměstnaných.

Od toho se samozřejmě odvíjí i množství vypracovaných kožených produktů. Výroba se dělila na výrobky z koželužny a řemenárny. Popis konkrétní výroby bude uveden níže. Podle toho můžeme zpětně odhadovat charakter výroby. Svého maxima dosáhla koželužna v roce 1939 se 71, 7 tun vyvezených výrobků.[20] To už ale firma komunikovala nejen s podniky uvnitř hranic Československé republiky, ale i se zahraničím. V roce 1927 například obchoduje s První továrnou na plstě v Achau (Dolní Rakousy). Vzájemná komunikace je plná úcty, představování svých předností a součástí této komunikace je automaticky i ceník nebo firemní kalendář.[21] Z jednoho takového ceníku se dozvídáme, že ceny se různily podle síly kůže (4 – 7 mm) a šíře (20 – 140 mm).[22]

Své výrobky firma v té ,,zlaté éře“ vyvážela nejen do sousedních států, ale i do vzdálenějších oblastí Evropy. Konkrétní údaje jsou díky skartaci jen velmi složitě dohledatelné a fantastickým vyprávěním některých zdrojů se věřit nedá. Rozhodně ale výroba (především pak v období druhé poloviny čtyřicátých let) pokrývala široké spektrum výrobků od průmyslových řemenů k šachťácké výbavě.[23] I přes tento potenciál měla být firma odsouzena k zániku. Prvním aktem zániku může být počítáno rozpuštění závodní rady dne 21. 5. 1946. A to z důvodu odchodu předsedy (pana R. Mejstříka) a jeho zástupce (pana A. Neumana) za novou existencí. Po odchodu několika českých zaměstnanců a evakuaci němců snížil se stav našich zaměstnanců na 17 osob (5 zaměstnanců jest stále národnosti. Německé).[24] Ale až po únoru 1948 byla majetková podstata začleněna pod národní podnik Polický Jaroměř. O rok později přešla pod správu n.p. TAN Litoměřice a z důvodu reorganizace byla dalšího roku zrušena.[25]

 Vlastník firmy, Alfred Riethof (přelom století)

 Dispozice firmy. 

  Řemeny připravené na řezání.

[1] Kronika obce Mstišov, SOkA Teplice, Archiv obce Mstišova AOMS 1866 – 1920, s. 5. Kronika psaná česky, nedatovaná. Zahájení zřejmě po konci druhé světové války.

[2] Tamtéž,  s. 5.

[3] Karel VILÍM, Dubí, s. 50. V některých částech, především letopočtech, se obecní kronika a kniha Karla Vilíma rozcházejí.

[4] Tamtéž, s. 50 – 52.

[5] Kronika obce Mstišov, SOkA Teplice, Archiv obce Mstišova AOMS 1866 – 1920, s. 15.

[6] Podle Seznamu pracovních táborů pro civilní nuceně nasazené, Encyklopedie válečného zajetí a internace Czech Republik, online 17. 7. 2014, http://www.evzi.estranky.cz/clanky/mista-zajeti-a-internace-1922-1954/kaznice--veznice--koncentracni--prevychovne--internacni-tabory-a-tabory-pro-nucene-nasazene-zahranicni-delniky-1933-1945/nucene-nasazeni-civilnich-zahranicnich-delniku-na-uzemi-treti-rise-i-na-okupovanych-uzemich-1933-1945/seznam-pracovnich-a-pracovne-vychovnych-taboru-1933-1945/seznam-pracovnich-taboru-pro-civilni-nucene-nasazene/vladni-oblast-aussig--usti-nad-labem-.html

[7] Karel VILÍM, Dubí, s. 81 – 82.

[8] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf a synové, továrna na kůže a hnací řemeny Mstišov, 1852 – 1950.

[9] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, Iventář fondu, s. 8 – 12.

[10] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, Fotodokumentace.

[11] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, inv. č. 1, karton č. 1.

[12] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, Inventář fondu, s. 2.

[13] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, inv. č. 23, kart. č. 2, Schválení žádosti o povolení postavit parní stroj a komín dne 6. 11. 1879.

[14] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, Inventář fondu, s. 2.

[15] Tamtéž, s. 3.

[16] Podle informací o jménu Oskar Riethof, online: 5. 8. 2014, http://www.geni.com/people/Oskar-Riethof/6000000012773278640. Podle informací ze stejného zdroje zemřel jeho syn Gary v roce 2002.

[17] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, in.č. 5, karton 1, Přiznání k dani z obratu za období 1931 – 1932.

[18] Tamtéž, in. č. 83, kart. 4, Celkový přehled k roku 1947.

[19] Tamtéž, Celkový přehled k roku 1947.

[20] Tamtéž, Celkový přehled k roku 1947.

[21]  SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, in.č. 3, kart. 1, Obchodní korespondence.

[22] Tamtéž, in.č.115, kart. 6, Preisliste nr. K30/H30 1938. Jen málo ceníků je datovaných, proto autor zvolil jeden z mála datovaných.

[23] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, Inventář fondu, s. 4.

[24] SOA Litoměřice, Oddělení správy fondů a sbírek Most – Velebudice, sign. III – 0136, Heindrich Rindskopf, in.č. 9, kart. 1, Korespondence s okresním úřadem ochrany práce v květnu 1946.

[25] Tamtéž, Inventář fondu, s. 4.